Část 1.

5. května 2007 v 18:12 | Zidgor |  Off topic
ČÁST 1. : André a smrt na cestě

"Ano - Bouřlivá byla tehdy zima. A krutá. A právě jednoho bouřlivého večera vše začalo."

Holé stromy kolem zasněžené cesty připomínaly spíš zlověstné zuby tyčící se z tlamy nějaké
pradávné příšery. Sníh jakoby schválně skrýval to co se pod ním může skrýt a všudypřítomná vánice dotvářela scenérii opravdu tuhé zimy. Byla tu však jedna věc, která tuto scenérii narušovala. Vůz, který se pomalu a velice nejistě pohyboval po cestě.

"Říkal jsem, že máme počkat do zítra. Není vidět ani na deset stop. Jak chceš v tomhle počasí někam dojet André?"

"Možná máš pravdu, ale jedno vím jistě my musíme jet dál. Tady bychom docela jistě umrzli."

"Jo to je taky jediná věc, na který se dneska shodneme."

Pak se oba odmlčeli. Andrzej se ani nesnažil koně nijak pobízet, protože věděl že v tomhle počasí by to k ničemu nevedlo. Toto dlouhé ticho přerušilo až řinčení kovu kdesi vzadu ve voze. Andrzej zastavil vůz a vzal si do ruky svůj meč. Vlezl do vozu a pátral po příčině toho randálu. Po chvilce ho zkutečně našel. Vzadu za košem, na kterém bylo ještě před chvilkou několik železných nádob, se krčil jeho syn.

"Co tu děláš André. Kdo ti dovolil jet s námi. Víš jak je to nebezpečné v tomhle počasí. A to už ani nemluvím o lapcích, kteří se mohou objevit."

"Ale tati. Chtěl jsem vidět..."

"Žádné ale André. Vlez si dozadu a ať už o tobě nevím. Pak si to vyřídíme."

Pak vylezl zpět na své místo a pobídl koně opět do pomalého pohybu. Tedy spíše do jediného možného pohybu v tomhle počasí. Všem byla zima, ale museli jet dál. Museli se dostat do vesnice.

Cesta jakoby vůbec neplynula pod koly vozu. Zdálo se jim to jako věčnost. Pořád to nekonečné hvízdání větru a mráz. Vůz se náhle zastavil.

"Co to děláš André proč nejedeš?"

Než však stihl Andrzej odpovědět bylo mu to jasné. Ať se kůň snažil sebevíc nemohl s vozem pohnout. Andrzej zalezl do vozu, aby se vzápětí objevil s lopatou v ruce.

"Musíme ten sníh odházet, jinak se dál nedostaneme."

Seskočil z vozu a začal odhazovat sníh.

"Jestli se nám to nepovede co nejdřív odházet tak tady umrznem."

Zakřičel André. Přes vůz. Pak však spozorněl.

"Otto? Slyšíš mě?"

Podíval se pře vůz a naprosto se zděsil. Otto právě s proříznutým hrdlem klesl k zemi. V jeho stínu se něco mihlo a Andrzej věděl, že je zle.

"André schovej se."

Zakřičel když vytahoval meč.

"Mě nedostanete."

Zařval a rozběhl se směrem k zadní části vozu. Tam se střetl s oním zakuklencem. Byl oblečený v černých otrhaných hadrech. Díky své vychrtlosti vypadal jako snadný soupeř, ale co mu chybělo na síle vyrovnával v obratnosti. Andrzej byl až překvapen jeho mrštností, kterou by očekával spíše u cvičeného vojáka, než u zloděje. Až po několika úderech se mu ho podařilo seknout do ruky. Soupeř se o něco vzdálil. Náhle však Andrzejouvou hrudí projel meč. To Andrzej nečekal. Neviděl sem přece nikoho. Jak je to možné... Pomyslel si, když klesl k zemi. Začala mu být zima. Zima, kterou si nikdy nedokázal představit. Zima, kterou vše nadobro končí. Během toho myslel na svého syna, který byl teď schován někde ve voze a doufal, že se mu nic nestane. Pak vydechl naposled.


Teprve o několik hodin později se André odvážil vylézt z úkrytu, který mu kdysi ukázal otec. Z malého prostoru pod falešným dnem vozu.

"Otče..."

Řekl šeptem. Věděl, že se něco stalo. Vylezl předkem z vozu, k němuž však již nebyl připoután žádný kůň. Jen volné popruhy svědčili o tom, že tam byl. Pak se podíval kolem a málem omdlel, když uviděl Ottu, nebo spíš jeho již vychladlou mrtvolu ležící ve sněhu s proříznutým hrdlem. Okolní sníh byl nasáklý jeho krví a jeho oči byly prázdné.

"Otče..."

Chtěl zařvat, ale hlas ho selhal. Z očí se mu draly slzy. Otto je mrtvý. Kde je otec. Pomalu obcházel vůz a bylo mu čím dál tím jasnější co spatří.

"Otče..."

Vyhrkl ze sebe a rozběhl se k otci. Objal ho, avšak shledal, že je již ledový jako okolní sníh. Jeho kůže již nabyla mramorového odstínu a jeho oči byly již stejně prázdné jako oči Otty ležícího na druhé straně vozu.

"To ne otče. Proč. Proč..."

Říkal v záchvatu smutku a zuřivosti. Objímal svého mrtvého otce a brečel. I když mu všichni říkali, že smrt je součástí života, nyní to nevnímal. Bylo mu jedno jestli smrt je nebo není součástí života. Věděl že mu někdo zabil otce a jeho srdce pomalu ale jistě zaplňovala touha po pomstě. Ale jediné co mohl dělat v tuhle chvíli bylo objímat svého otce, protože na nic jiného neměl sílu a ani pomyšlení. Nemohl uvěřit tomu, že je jeho otec mrtvý...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tjen Welion Tjen Welion | Web | 5. května 2007 v 18:19 | Reagovat

WOW, Zidgore, pěkný, pěkný... Jen tak dál... I když takhle radši ne, to by bylo moc mrtvých :)

2 Zidgor Zidgor | 5. května 2007 v 18:24 | Reagovat

No jo já sem nechtěl začínat v mírumilovný vesnici za jednoho nádherného letního rána provoňeného právě upečených chlebem a rozkvelým kvítím.... :)

3 Katusha Katusha | 30. dubna 2008 v 7:00 | Reagovat

Nazdárek, zas já.. faktiš to dokonči;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama